Jsou gialli, v nichž se tvůrci rozhodli, že nevystačí s psychopatickým maskovaným řezníkem, trýznícím v temných zákoutích parků či panoptikálních starožitnických příbytků náhodně kolemjdoucí sexbombu. Aldo Lado se rozhodl naplno vytěžit atmosféru staré Prahy a vetknout do její syrové, normalizačně oprýskané krásy notně psychedelický příběh, balancující na hraně čiré kafkárny a satanistického thrilleru ve stylu Polanského Rosemary má děťátko. Do toho připočtěme společensko-kritický tón, implantovaný odkudsi z politického thrilleru z rozdělené Evropy, a výsledkem je explozivní koktejl, na který jen tak nezapomenete. Ladův snímek se sice rozvíjí pozvolna, ale o to více zaujme jeho finále. Do té doby se divák může nechat unášet absolutním souladem kameramanské práce a vynikající Morriconeho hudby, které režisér spojuje se suverenitou zkušeného matadora, i když měl za sebou pouze jeden realizovaný scénář.